Devátej měsíc

30.07.2018

Tuhle jsem luštila křížovku a nemohla si za boha vzpomenout na "narození dítěte na 5". Takhle blbá já teď jsem. A nebo se na to vymlouvám a byla jsem taková vždycky, kdo ví. Každopádně porod se blíží, mozkových buněk je aktivních méně a méně a ze mě se stal močový průtokáč. Můj devátý měsíc v číslech by mohl vypadat nějak takhle:

Počet nočních návštěv toalety: 4/noc

Počet sexuálních poloh, které se dají realizovat a stejně se u toho člověk cejtí jako kretén: 1

Počet návštěv lékaře za poslední týdny: 84

Počet shlédnutých dílů Hercule Poirota: 8/týden (je to moje guilty pleasure, no a co!)  #poirotforever

Počet snězených ledňáčků: 18/týden

Počet partnerských hádek o jméně našeho syna: 6 (Ne, Horymír se prostě jmenovat nebude, i kdybys měl rád lyžování sebevíc! - a Stojan taky ne - i když to je vtipný)

Počet zabalených kravin do porodnice: 38

Počet obav, jestli to všechno zvládneme: nespočet

Život je ale zkrátka teď jinej. Na karlovarským festivalu jsem se konečně nepotácela v pět ráno v aeroportu, viděla jsem díky tomu i pár nekoukatelnejch filmů (prej je to totiž filmovej festival), no a vypila méně (rozuměj žádný) víno. Člověk se probouzí teď každej den s čistou hlavou a sice si učůrávám, když si pčíknu, ale lepší než kocovina, že jo. Bylo by to ale úplně sluníčkový, kdyby vaši kamarádi přestali taky pít, když vy otěhotníte. Ti mí to kupodivu neudělali a musím tedy říct, že jakmile začínají přibývat prázdný flašky, utíkám pryč. Před pár dny jsem absolvovala takovéto setkání a je to vlastně trochu jako koukat na pořad o primátech na National Geographic. Nebo spíš na nějaký fantasy, kde se během dvou hodin stanou z lidí prvoci. A to jsem donedávna byla tím prvokem taky.

Ale abych pořád neřešila jen ten chlast, tak docela dobrý jsou menší výhody, který z tý březosti plynou. Každej je na vás tak trochu hodnější. Chlapi víc gentlemani - ano, opravdu jsou, a to vás nechtěj doufám s tím břichem sbalit (kdyby ten blog nečetla moje máma, tak napíšu "vojet"), no a ženský se na vás smějou na ulici jen tak. Nevím, jestli to není tím, že nejste v tu chvíli jejich "hrozba" nebo je to tím, že si tak v duchu říkaj "chudák holka, ještě neví, co jí čeká", ale zkrátka se usmívaj a to vždycky potěší. V tramvaji vás pouštěj lidi sednout, chodíte čůrat na invalidy a ve frontách vás pouštěj lidi před sebe (teda vždycky až po tom, co malinko demonstrativně zafunim a pohladim si břicho).

A tady u nás na Smíchově je to všechno ještě podpořený takovou milou poetikou. Šla jsem minulej tejden na Andělu z Alberta a jeden bezďák mi říká "Tě někdo op*cal, co?". Přemejšlela jsem, co mu odpovědět, ale pak mi došlo, že to byla asi jen řečnická.

Ale op*cal no. A je to moc hezký.