Mumuland mě zachránil.

03.08.2017

Když jsem se rozhodla psát blog, nedošlo mi, že to vždycky nebude hrozná bžunda. Už minulej článek o neúspěšnosti prvního pokusu umělého oplodnění mi dal dost zabrat. A pak mi daly zabrat ty soucitné pohledy všech čtenářů z mého okolí, které jsem poté potkala.

S panem S. jsme se rozhodli neříct o dalším pokusu nikomu a další umělé oplodnění proběhlo tedy v tichosti. Vlastně v takové tichosti, že jsem na to skoro zapomněla. Totiž to byl plán - nechat se oplodnit a dělat že nic. Za nějaký ten týden jsme s přáteli jeli do Karlových Varů, kde jsem na filmové festivalu zhlédla jen jeden film. A všichni víte, co to znamená. Po příjezdu do Prahy jsem spala dva dny a poté jsem si vzpomněla, že bych si mohla zkusit udělat test. Počůrala jsem dva a po otázce mého manžela od gauče: "Proč na to tak čumíš?" jsem mu musela přiznat: "Čumím na to tak proto, protože JSEM TĚHOTNÁ." Ok, v tý chvíli jsem byla šťastná, ikdyž bylo dost možný, že porodím za devět měsíců láhev Prosecca.

Radovali jsme se přiměřeně. Po tak dlouhý cestě jsme věděli, že to nechcem zakřiknout, že chceme znát výsledky z krve. O pár dní později mi zavolali, že jsem v tom a domluvili jsme první termín ultrazvuku. Dny plynuly, já se tajně radovala a raději nikam nechodila, protože kdybych někam šla a nedala si dvojku bílýho, všem by to bylo hned jasný:) S panem S. jsme nepřeháněli diskuze o těhotenství ani o rodičovství. Ale přiznám, že termín porodu jsme si vypočítali, to jo.

Tu radost mi zkazilo jedno dopoledne v rádiu, kdy jsem začala silně krvácet a asi v minutě mi bylo vše jasný. Štěstí se rozplynulo. Pan S. mě odvezl hned do nemocnice, kde bylo "rozplynutí" potvrzeno. Ale mělo to svůj doslova malý šťastný konec, při kterém se na ultrazvuku našlo ještě jedno štěstí. Sice mini-size, ale srdce tomu tlouklo už jak o závod. Do ordinace jsem tedy vcházela s nešťastným brekem , ale vycházela s tím šťastným. OK, jeden ze dvou to vydržel. Tak to už vydrží všechno.

Po dalším velmi důsledném týdnu, kdy jsem prakticky neslezla z postele a v poloze ležmo jsem těch pár dnů odžila, se mi dokonce tak nalily prsa, že pocit štěstí se zdvojnásobil. Všiml si toho i pan S a chodil kolem mě jako mlsnej kocour. Tsss, a pak prej že není na velký. No nic. Zkrátka ten jinej stav jsem začala pociťovat se vším všudy. Po tomto týdnu jsme jeli na prohlídku, která měla jen monitorovat náš statečný, žijící plod. Bohužel bylo zmonitorováno jen to, že se nevyvíjí dál a že je menší, než minulý týden. Manžel vtipně podotknul, že stejně nechtěl Benjamina Buttona.

Někdo možná bude lamentovat, že popisované informace už se nehodí pro veřejné sdílení. Já jsem se rozhodla popsat naší cestu za dítětem. Tohle je součást. Nechci, aby potrat nebo zamlklé těhotenství byla témata, která nemůžu sdílet veřejně jen proto, že to většina žen prožívá jen ve svém nitru. Zkrátka jak říká pan S, zatím se nás chytají spíše horší statistiky. Mimochodem on je fakt dobrej, a to neříkám jen proto, že ho potřebuju na píchání (injekcí do zadku). Zvládá to jako pán. Nemůžeme se hroutit oba dva.

I když o tom mluvím často a nevypadám navenek úplně nešťastně, ten smutek je hrozně velkej. Byl obrovskej logicky ten první den, co už jsem věděla, že těhotenství nebude pokračovat. Jela jsem ten večer taxíkem odněkud domů. Taxikář měl zapnuté rádio a začal hrát Mumuland od Petra Kotvalda a najednou mi to došlo. Existujou horší tragédie. Hlavu vzhůru holka!