Prázdná.

19.09.2017

Tak až teď mi došlo, že ten můj blog není vůbec veselej. Naivně jsem si myslela, že popíšu pěti články cestu za naším umělým oplodněním, otěhotněním, a pak vyprdnu ven pár vět s ilustračním, rentgenovým obrázkem. No a k tý poslední části plánu se ne a ne dostat. Vesmír totiž chce, abych napsala pár vět o záležitosti, kterou nezažilo málo žen, ale o které se nemluví bůh ví proč víc. Asi protože to není ani sexy, ani cool.

Nedávná počáteční radost spojena s faktem, že jsem po druhém pokusu umělého oplodnění otěhotněla, byla vystřídána zoufalostí spojenou se zjištěním, že se plod po 9 týdnech nevyvíjí, a že procházím zamlklým těhotenstvím. Jestli čtete můj příběh, tak víte, že tam jsem s vyprávěním skončila. A bohužel musím navázat, protože plod při zamlklém těhotenství zakrní, zemře, ale sám se nevypaří. Žena ho musí potratit. Doktor mi říkal na poslední prohlídce, že to přijde za pár dní a že to může být nepříjemný. Přišlo to přesně v den mých třicátých narozenin na mé oslavě. A tak jsem sfoukávala třicet svíček a můj podvozek se podobal těm velkejm dveřím ze Shiningu, jak je rozrazí moře krve. Kromě silnýho krvácení jsem se ale cítila fyzicky dobře, tak jsem neutíkala a chtěla jsem si užít oslavu a nebrečet doma. Pan S. mi zajel pro maxi elephant vložky a já se snažila veselit. Dvakrát jsem se přijela domů na otočku vysprchovat a nakonec jsem si třicítku užila do plnejch. Vlastně to odnesl jen overal od Polanky.

Druhý den jsem si naivně myslela, že je to jako za mnou. No nečekala jsem dalších pět strongbloody dní. Ke konci už jsem byla i trochu vysílená a psychicky zničená. Kdo by to byl řekl, že nějakej nežijící, centimetrovej smrad z vás udělá jatkovou královnu. Poslední den jsem třeba tři hodiny seděla jen na záchodě, protože bylo zbytečný se zas přebalovat.

Vlastně ale nejde o tu krev a o těch tři sta vložek pro únik moči (žádám tímto firmu Hartmann, aby se zamyslela na vytvořením potratových vložek). Jde o to, že z vás vyprchá tak uměle něco, na co jste si už zvykli. S tou krví odchází pryč i ten pocit jinýho stavu, kterej má normálně trvat ještě pár měsíců a odejít teprve s porodem. Hormony se tak nějak začnou ztrácet, z prsou se opět stane letiště a vy jste zase PRÁZDNÁ. Tělem a duchem.

Ale kdyby se nestalo nic horšího, že jo. Jedeme dál! Držte palce mým dalším zamraženým hrdinům, kteří navštíví v příštích měsících mou dělohu.