Spoluřidič.

24.01.2019

Taky po vás chce čas od času váš chlap, abyste řídila auto? V případech, kdy se večer před tím zleje jak doga a druhej den se bojí, že by nadejchal 2,5 promile? U nás se to párkrát do roka stane, většinou trasa Hořice - Praha, když se vracíme od tchýně domů. "Dnes budeš řídit.". To se dozvím vždycky okolo desátý ráno a bojím se další 3 hodiny momentu, kdy vlezeme do auta. Blíží se odjezdová hodina. Dodávám si vnitřně sebevědomí. Nasedáme. Pan S. kroutí hlavou, už když hledám (vždycky hledám) takový to štelovátko na polohování sedadla. Našteluju, startuju, jedeme. Jsme v pohodě, pouštíme si Rammsteiny a brbláme něco o tom, že jedině oni a taky Falco můžou zpívat neměcky, aniž by to světu rvalo uši. Dělám, že nic, ale nikdy si nejsem úplně jistá, jak se z toho města vymotat. Je mi blbý zapnout si waze, takže předstírám, že cestu znám nazpaměť. Při předposlední křižovatce ještě v Hořicích mám někam odbočit, ale fakt nevím kam. Ptám se nahlas: "Tady doprava, viď?". Neodpovídá mi. Jedu tedy doprava, což je úplnou náhodou správné zabočení. Oddechnu si, ale on procedí: "Jezdíme sem 5 let. Jak je vůbec lidsky možný, aby sis stále nepamatovala cestu?". Au, to zabolí. Jezdíme sem pět let, ale většinou řídí on a já v autě zpívám a dělám DJe a instastories, že jo. No nic. Projíždíme vesnicema a malejma městama, kde můj muž jede vždycky buď docela rychle nebo docela pomalu. Asi ví, kde měřej a tak. Jenže to já nevím. Jedu všude tak okolo 60. "Proč tady jedeš 60?" ptá se mě, když podle něj jedu pomalu. "Proč tady jedeš 60?" - ptá se mě, když podle něj jedu rychle. Chci změnit téma, tak přihazuju: "Ježiš, tady v Chlumci maj ještě vánoční výzdobu". On mi odpovídá: "Jsme v Bydžově". OK. Změnit téma nepomohlo. Myslí si, že ani nevím, v jakým jsem městě. Má pravdu. Nesnáším ho. Konečně najíždíme na dálnici. "Proč jedeš 140?", ptá se po chvíli. Jedu do levýho, zrychluju, po chvíli nadhodí: "Musíš uhnout tomu za tebou, jsi v rychlým pruhu." Začínám cítit světovou nespravedlnost. Nikdo mi nerozumí. Svět je proti mně. Ten trouba chtěl ode mě pomoct a teď mě tu bude tyranizovat a školit. Na dálnici ještě párkrát zasyčí (jakože strachem) a párkrát si něco řekne pod vousy. Já samozřejmě slyším, co si říká, ale dělám, že nevím, jinak bychom taky mohli ještě ten večer skončit pod tim lustrem jako ve Válce Roseových. Blížíme se k Praze. Loudám se na Jižní spojce za nějakým retardem, kterej tam jede asi 70. Chci přejet do levýho pruhu, ale už jsem tak nervozní, že zapomenu dělat sama jakýkoliv rozhodnutí. Taky budu za chvíli odbočovat doprava a nevím, jestli se mi přejetí do levého vyplatí. Ptám se Pana S., jestli to mám provést. Jen kroutí hlavou, neodpovídá, teď začínám být už úplně nesvá, protože jde o vteřiny. Jedu tedy sebevědomě do levého pruhu, načež mi dojde, že budu odbočovat doprava asi za 5 vteřin. Vmačkávám se tedy asi za další dvě vteřiny zpátky do pruhu pravého. Ve výsledku se tedy dostávám těsně před toho původního retarda a tím se úspěšně stává retard ze mě. Kdybych žila ve filmovým světě, tak bych svýmu muži udělala ještě ten den večeři z jeho psa nebo bych se ho snažila na ulici přejet jako Barbara Olivera, ale takhle to nefunguje. Naštěstí. Na uklidnění si ale pro jistotu ještě ten večer pouštím Válku Roseových. 

NĚKDY dobré řidičky nejsme. Ale chlapi nejsou NIKDY dobří spolujezdci.