V.A.G.I.N.A.

20.12.2018

Tento článek je určen pro všechny ženy, který se nebojej svýho ženství, často nad ním přemýšlej a nevadí jim, že si v příštích dvou minutách přečtou 10x slovo "VAGÍNA".

Jako puberťačku mě fascinovala existence divadelní hry Vagina Monology. Slavný herečky (v český adaptaci i u nás) v ní předčítaly informace o vagíně a doplňovaly to různými souvisejícími příběhy, kde svoje přirození častovaly vybíravými i nevybíravými názvy. Tenkrát to všem přišlo šokující a mně přišlo spíš šokující, že to všem přijde šokující. A to mi bohužel zůstalo. Chci mluvit o vagíně a o strachu z toho, co s ní udělá porod.

Jasně. My ženy se bojíme porodu hned z několika důvodů - bolest, ztráta intimity na porodním sále, zdravotní stav novorozence, případné komplikace. No a v neposlední řadě se bojíme, co všechno to udělá s naší dolní parádou. Nebo jste se nebály? Kecáte!

Mezi náma - naše přirození je ve výsledku to jediný, čím můžeme nad těma chlapama vyzrát. A je naprosto v pořádku, že si přejeme, aby to celej život bylo jakš takš v normálním stavu. A představa, že nám mezi nohama projde hlavička o průměru pomela (Auuu), nás může malinko znervózňovat. Mně to teda nedalo spát. Jak se břicho zvětšovalo, tak se zvyšovala i nervozita a strach o můj svatý grál. Vyvstaly otázky:

  1. Zvětší se ten otvor jako nějak celej nadobro?!

  2. Nemůže se to tam celý nějak roztrhnout? (teď už vím, že může)

  3. Mám se nechat nastřihnout, abych snížila riziko natrhnutí?

  4. Může to udělat něco s citlivostí?

  5. Bude sex takovej, jako byl před tím?

  6. Pozná při sexu Pan S. po porodu rozdíl?

  7. Neměla jsem si nechat svoje přirození před otěhotněním profesionálně nafotit, abych měla hezkou vzpomínku?!

Ne, to poslední mě nenapadlo.

OK, napadlo. A chci vám říct, že je naprosto v pořádku strachovat se o to všechno dole. Během porodu jsem na to nakonec vůbec nemyslela. Vlastně jsem myslela jen na to, aby byl malej v pohodě, až vyleze. Jenže když se konečně ukázal a já ho zrovna poprvé objímala, zaznamenala jsem mezi nohama doktorův pohled na mou (bývalou?) chloubu, který jakoby říkal: "No do hajzlu. Tak to mi budou muset připlatit za přesčas, abych to tady dal do kupy." No, chvíli to tam nějak dával dohromady a já se pak dalších 14 dní bála mrknout do zrcátka. Bála jsem se i dotknout, natož tomu vystavit svůj zrak. Po třech nedělích jsem sebrala odvahu a hodila jsem na to oko. Bylo to o hodně lepší, než jsem předpokládala! A tak vám chci poradit, abyste se nestyděly za ten strach a špatný scénáře - protože vlastně můžete bejt pak jenom příjemně překvapený.

"Tak co, máš to tam pořád jako v pokojíčku?", ptala se mě před časem jedna moje kámoška.

Tak to nevím, ale je to pořád jako docela útulnej obývák.