Ztráta paměti

15.04.2019

Jestli jste měla u porodu svýho chlapa, byl asi vykulenej. Byl ohromenej, možná ochromenej a neveřil pravděpodobně tomu, co všechno je ženský tělo schopno zvládnout. Můj muž u porodu byl, koukal kontinuálně pár hodin jako vyvoraná myš a když se mi podařil konečně vytlačit ten náš kluk, tak jsem v jeho očích viděla obdiv. Obdiv, kterej patřil JENOM mně. V tý chvíli si možná řekl, že jsem královna vesmíru. Myslela jsem, že nám tenhle moment změnil život. Jako on samozřejmě změnil, ale myslím to jinak. Doufala jsem, že teď budu trochu víc z obliga, že mi víc věcí projde, že se mi už nebude posmívat za to, že jsem nešikovná nebo mě už nebude prudit, že jsem na něco zapomněla nebo nedotáhla. Jenže u nás doma se už dávno neví. U nás doma se už zapomnělo.

Podle mě choděj chlapi do nějaký tajný, speciální školy, kde se vyučuje předmět, kterej by se mohl jmenovat třeba "ForgetYourWifePushed" nebo jim v porodnici dávají vypít nějakou speciální, kouzelnou tekutinu, která je nechá zapomenout hned po šestinedělí na to, jak moc je jejich žena skvělá. Měla jsem si ten porod natočit a pouštět mu to každej den ke snídani. Beru zpět, to je blbej nápad.

Já samozřejmě vím, že to dá každá ženská na světě. Vím, že jsme pro těhotenství a porod stvořené. Vím, že to je normální. Já nechci, aby na to vzpomínal neustále. Chci, aby si na to vzpomněl, když naleju do auta benzín místo nafty nebo když jsem v koupelně o trochu déle, než by si představoval.

Tento dopis je věnován všem čerstvým tátům, ale samozřejmě hlavně Panu S.. Tak jsem Ti obarvila v pračce všechny košile na modro, no boooože!

#dontforgetyourwifepushed